PaedDr. Markéta Pastorová

„Chodit po světě jako učitel znamená, že to nejlepší ze sebe dáváte druhým a umožňujete jim, aby šli v přemýšlení dál než vy… že se člověk těší na to, až jeho žáci budou lepší než on,“ říká o učitelské profesi Markéta Pastorová, garantka vzdělávací oblasti Umění a kultura a vedoucí oddělení všeobecně vzdělávacích předmětů NPI ČR.

Kdy a odkud přichází zadání na změny rámcových vzdělávacích programů, jak vypadá každodenní práce oborového didaktika a jak vášnivé jsou debaty nad změnami vzdělávacích obsahů? O tom všem jsme si povídali s Markétou Pastorovou.

Jaký vztah máte jako didaktik k učitelům?
Učitelům nesmírně fandím. I když podle mě je něco jiného učit a být učitel. Vždy říkám, „chodit po světě jako učitel“ znamená, že to nejlepší ze sebe dáváte druhým a umožňujete jim, aby šli v přemýšlení dál než vy, objevovali pro sebe nové věci, neznámé cesty. Zkrátka, že se člověk těší na to, až jeho žáci budou lepší než on. To je pro mě být učitelem.

Vy sama učíte?
Ano, při své práci jsem ještě vždy učila, dává mi to inspiraci a sílu, bez toho bych si připadala tak nějak placatě. Ne vždy ale šlo o klasickou výuku ve škole. Lektorovala jsem různé tvůrčí dílny, kurzy, vedla semináře… Učím také oborovou didaktiku na UMPRUM. A letos jsem se vrhla na výtvarné kurzy v rámci Akademie pro seniory pořádané základní uměleckou školou.

Jak se vám vytvářejí osnovy, nebo dnes vzdělávací programy, při vědomí toho, jak jsou lidé rozdílní?
To je jedno veliké dobrodružství, a když k tomu takto přistoupíte, nesmírně vás to baví. Vy totiž neustále hledáte a přehodnocujete, co a kdy stojí za to učit, co a proč může člověk rozvíjet a co minout. Co je třeba poskytnout všem, ale zároveň neuzavřít prostor jedinečnosti člověka. A o to víc to platí v uměleckých oborech, protože bez originálních solitérů by nebylo umění. Nejsložitější je, když musíte přijmout kompromis, o kterém vy sám pochybujete. To se vám pak v myšlenkách stále dokola vrací ta odmítnutá a pro vás lepší řešení.

V NPI ČR máte na starosti tým didaktiků…
Ano, my jsme tady parta didaktiků ze všech oborů. Ale mým teritoriem jsou nejvíce umělecké obory.

Kdy si didaktik řekne: hele, doba nazrála, v tomhle oboru je potřeba udělat nové osnovy?
Ono to není tak, že se didaktik jen tak rozhodne a vše se dá do pohybu. Podstatné je, o jaký úkol jde. Pokud se týká například vytváření metodických materiálů, nebývá až tak svázán striktním zadáním. Pokud se ale úkol týká tvorby dokumentů, které jsou závazné a ovlivňují vzdělávání ve všech školách, musí se k nám zadání dostat ve svých základních parametrech institucionální cestou. To se samozřejmě neuděje najednou, ale v etapách a až potom, kdy dojde k celospolečenské dohodě, že pro změny nazrál čas.

Jak tedy vypadá vaše každodenní práce?
Jedna excelovská tabulka za druhou... (směje se) (zklamaně) To je smutné.
Ne, teď vážně. Oborový didaktik je stále „ve střehu“. V prvé řadě musíme být orientovaní jak v teoretickém oborovém diskurzu, tak v praxi. Musíme vědět, jakými tématy se v našem oboru zabývají jednotlivá akademická pracoviště. Být v kontaktu s oborovou komunitou. Musíme být orientovaní ve stěžejní odborné literatuře a mít přehled o tom, co se děje v zahraničí, alespoň na úrovni Evropy. Když se pak detailně zabýváte nějakým dokumentem, může se vám stát, že si vás podmaní. Pohybujete se skrze něj v systému, který má svůj řád, a to je obohacující. No a pak máte denně na stole velké množství různých materiálů k vyjádření, k zpracování stanovisek, posouzení – ta se týkají nejvíce učebnic. A k tomu všemu se snažíte soustředit a pracovat na metodické podpoře, což znamená vymyslet, jak propojit obsahy v dokumentech s učebními metodami a postupy, a zároveň si představovat, co by tak děti mohlo bavit a jak přitom ponechat učitelům dostatečnou svobodu pro jejich invenci...

To je tedy neuvěřitelně komplexní věc, zvlášť když každých deset let sedí ve školách úplně jiná generace dětí…
Já bych řekla, že možná každých pět let to jsou úplně jiné děti. A teď si vezměte, že my se musíme na určité podobě výstupů shodnout a sladit napříč všemi obory.

Jak probíhají takové debaty, kdy se slaďujete?
Každý obor si pochopitelně hlídá svoje území a jedinečnost. Na druhou stranu se snažíme přemýšlet co nejvíce mezioborově, tedy kde se mohou obory podpořit. Kde může z jejich propojení vznikat něco nového, a kdy je naopak lepší přenechat obsah jinému oboru. To jsou pak debaty, kdy je třeba se slyšet, domluvit se, něco konkrétního navrhnout, jít s kůží na trh a vědět, že všem se zavděčit nelze.

Jak dlouho takový proces trvá?
Různě. Je to tvůrčí práce a výsledky se někdy dostaví rychleji, a někdy to zkrátka trvá. Nejde měřit jedním metrem, musíme počítat s tím, že věci často potřebují dozrát, usadit se. Dneska jsem zrovna měla zajímavý rozhovor s kolegyní, která se u nás zabývá hodnocením. Chvíli jsme vše probíraly a já říkala, že pro umělecké obory, jimiž se zabývám, by mělo hodnocení být jemnější, aby více počítalo s různými nuancemi, které mohou nastat. To ale neznamená, že zjemnění kritérií budou potřebovat i ostatní obory. Podobné rozhovory jsou součástí cesty hledání a jsou cenné, osvětlují témata z různých stran.

Kolik kolegů ve vašem oddělení máte?
Je nás patnáct. Tedy aspoň myslím... (smích). Někteří kolegové jsou jen na částečný úvazek. Ale spolupracujeme i s externisty, jinak bychom všechnu tu problematiku nepokryli.

Měl by mít didaktik vlastní učitelskou zkušenost, a co vlastně znamená pojem „metodická podpora“, který tak často zaznívá?
Ano, mí kolegové mají učitelskou praxi, a právě metodická podpora praxi slouží. Jsou to nejrůznější druhy materiálů, třeba webináře nebo lekce přímo do výuky, pracovní a metodické listy, ve kterých doporučujete, na co se v hodině zaměřit. Jsou to odborné i popularizující články, digitální učební materiál, ale i naučná videa. Teď se nám slibně rozvíjí spolupráce s Českou televizí... Zkrátka, abych to řekla tak nějak nadneseně: prostřete stůl a pozvete učitele k hostině. Ta prostřená tabule musí být dostatečně pestrá, aby si každý mohl vybrat, co mu chutná, ale zároveň je třeba nabízet takové kreace, aby se hostům nakonec neudělalo špatně... (smích) To je v kostce naše práce.

Na vašich stránkách jsem četl, že oddělení didaktiků garantuje kvalitu učebních dokumentů neboli postaru osnov. Jak definujete to slovo kvalita? Co to podle vás je?
(hluboký povzdech) Vy mi nedáváte jednoduché otázky... Materiály, které pro učitele připravujeme, musí být v souladu se současným stavem poznání a vyhlížet i do budoucna. Dále, když to řeknu zjednodušeně, oborové obsahy musí držet pohromadě, vytvářet určitý systém, musí být koherentní. Přirovnala bych to k životu v domě. Když jednotlivé komponenty domu budou funkční a prostory budou na sebe logicky navazovat, materiály budou v souladu a v harmonii s typem domu a místem, kde stojí (jde o asociaci s architekturou F. L. Wrighta, pozn. red.), bude se vám v něm dobře žít. Když to znovu zjednoduším až na dřeň, je důležité vystavět oborové obsahy tak, aby děti, které jimi projdou, něco uměly. Je potřeba dát jim šanci, aby se něco mohly dozvědět o světě, o sobě a ostatních. Aby něco společně zažily, na něco přišly a chtěly jít dál…

Pochopil jsem, že vy v tom celku musíte hlídat také jednu velice podstatnou věc, a tou je vývoj. Aby se děti zlepšovaly a někam spěly. Že to celé musí být nadesignované tak, aby se to dělo…
Přesně tak. Musí jít o růst a košatění zkušeností, poznatků, dovedností, odborně se tomu říká vývojové kontinuum. Aby výsledky učení gradovaly a prohlubovaly se.

Je podle vás důležité, aby se bořily škatulky jednotlivých oborů? Aby mezi sebou obory více sdílely své postupy a zkušenosti?
(energicky) No to je ohromně důležité! Možná to teď trochu zmírním svým konzervativnějším názorem, protože jsem osobně přesvědčená, že je dobré, aby každý obor byl nejprve pevně usazen sám v sobě, a teprve s touto vnitřní jistotou uvažoval o svých přesazích, o tom, kde se potkává s jiným oborem. Myslím, že teprve ta vnitřní jistota nás osvobozuje a umožnuje nám hledat něco nového, nevyzkoušeného, neobvyklého. „Oborová kamarádství“ není možné nařizovat, je třeba, aby vzešla přirozeně, z vlastní vnitřní potřeby oborů.

Jak coby didaktička vnímáte distanční výuku? Mně osobně to přijde jako příležitost přitáhnout děti k větší samostatnosti. Možná teď k vašemu oboru přiskakuje nová disciplína – abychom děti dokázali k učení namotivovat. Přemýšlíte o tom?
Nechtěla bych se pouštět do výroků typu: „zrovna teď je tady velká šance“, protože šance je tu vždycky. Myslím si, že osobní kontakt učitele s žákem není ničím nahraditelný, obzvlášť na základní škole. Učení je výměna a vy učíte a předáváte celou svojí bytostí, předáváte vším, čím sám jste, a tento proud energie je distanční výukou zastavený a není jinými prostředky nahraditelný.

PaedDr. Markéta Pastorová
Vystudovala Pedagogickou fakultu UK v Praze. Od roku 1996 působila jako oborový didaktik a posléze jako vedoucí oddělení koncepce všeobecného vzdělávání ve Výzkumném ústavu pedagogickém. V současné době vede oddělení všeobecně vzdělávacích předmětů Národního pedagogického institutu ČR. Je spoluautorkou koncepce vzdělávací oblasti Umění a kultura, garantuje problematiku základního uměleckého vzdělávání a průřezových témat. Je autorkou vzdělávacích obsahů, odborných a metodických statí, působí v odborných radách a komisích. Od roku 2005 externě vyučuje oborovou didaktiku na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze.