Inspirativní setkání pro pedagogy a pracovníky ve vzdělávání

metody aktivního vyučování

Typ vzdělávacího programu: Kmenové vzdělávání

Anotace vzdělávacího programu:

Obsahem semináře je seznámit účastníky s rozdílem mezi konstruktivním a transmisivním pojetím výuky. Přičemž konstruktivní je orientované na žáka, na rozvoj jeho poznání, na jeho individualitu a odlišný přístup učitele, který k němu přistupuje s vědomím, že do školy již žák vstupuje s určitými vědomostmi, dovednostmi a zkušenostmi. Jako základní princip vyučování zdůrazňuje aktivitu žáka v procesech poznání a učení, ve kterých hrají zásadní roli předchozí zkušenosti, znalosti, a představy, tzv. prekoncepty. Transmisivní pojetí výuky je charakteristické využíváním výukových strategií, které zprostředkovávají dětem hotové vědomosti a dovednosti a vedou je přímou cestou k osvojování hotových poznatků. Děti se tedy dostávají do role pasivních příjemců, kdy pouze přijímají od učitele informace. Učitel hraje ve výuce dominantní roli.

V konečném důsledku je důležité, aby učitelé měli dostatečnou flexibilitu a kreativitu při výběru a používání výukových metod, aby mohli svůj přístup přizpůsobit potřebám a schopnostem jednotlivých žáků, což je i cílem tohoto vzdělávání. V rámci jedné formy vzdělávání můžeme totiž využít více metod a jejich výběr i pořadí využití se musí odvíjet především od identifikovaných vzdělávacích potřeb a formulovaných cílů.

Aktivizující výukové metody uplatňuje učitel ve vzdělávání při učení žáků, kdy žák aktivně, vědomě a uvědoměle třídí data, zařazuje je do poznatkových struktur; analyzuje, srovnává a hodnotí informace, učí se samostatnosti a tvořivosti, rozvíjí svoji osobnost. Aktivizující výukové metody by právem měly mít významné uplatnění ve výchovně-vzdělávací práci školy, protože se neomezují jen na kognitivní oblast, ale umožňují „spojení hlavy, srdce a ruky“. Optimálně zapojovat žáky do aktivní účasti ve výuce je ovšem pro učitele náročné, protože aktivitu nelze vyvolat direktivními zásahy a pokyny, ale je třeba hledat možnosti, jak žáky podněcovat, inspirovat, motivovat a citlivě usměrňovat k hledání jejich vlastní cesty žádoucím směrem.

Druhy metod:

1. Diskusní metody = společným jmenovatelem všech forem a variant diskusních metod je vzájemná komunikace, při níž si účastníci vyměňují názory na dané téma, argumentují, a tak společně docházejí k řešení diskutovaného problému. Kromě heuristického rozhovoru se ve škole často používá otázková metoda, která mnohdy ustrnula v mechanické otázky a stereotypní odpovědi a je spíš brzdou aktivity.

2. Heuristické metody = navazují na základní výbavu člověka pátrat, orientovat se, řešit své potřeby cestou pokusu a omylu, v současnosti jde o hledání strategie při řešení problémů na základě dostupných informací pomocí logických postupů. Ve školské výuce se heuristika uplatňuje nejčastěji jako metoda řešení problémů (učení objevováním), která může mít různou úroveň náročnosti, a proto je použitelná v každé věkové skupině.

3. Situační metody = podstatou situačních metod je řešení problémového případu, jehož vyústění není jednoznačné. Pro školní výuku musí být ovšem zvolený případ v souladu s cíli výuky a žáci musí mít přístup k faktům a údajům, které jsou pro jeho řešení nezbytné

4. Inscenační metody = rozlišují se strukturované (se scénářem) a nestrukturované (bez detailního scénáře) inscenace, mnohostranné hraní úloh aj. Velkou pozornost je třeba věnovat přípravě inscenace a také jejímu finálnímu hodnocení po realizaci, důležitá je též průběžná diskuse mezi účastníky.

5. Didaktické hry = zahrnují mnoho rozmanitých činností interakčního charakteru, jsou to např. simulace různých aktivit, manipulace s předměty, hračkami, hry s pravidly, společenské hry, myšlenkové a učební hry atd. K didaktickým hrám se někdy řadí také situační a inscenační hry, které je však pro jejich specifičnost (návaznost na umění) vydělit jako relativně samostatnou skupinu.

6. Práce s textem = doporučují se různé strategie práce s textem s cílem rozvoje pozitivního vztahu ke knize a schopnost aktivně s texty pracovat, protože vlivem internetu i některých „reformátorů“ si žáci osvojují poznatky povrchně, bez hlubšího promýšlení. V současnosti se projevuje snaha spojovat čtení a psaní s kritickým myšlením, při němž jde o komplexnější přístupy k práci s textem, o rozvoj myšlenkových procesů, ale i o logické vyjadřování vlastních myšlenek (ústní, písemné i grafické).

7. Mentální mapování = metoda usnadňuje logické usoustavnění znalostí, poskytuje celkový nadhled na osvojovanou problematiku, učí systémově myslet a vytváří názornou síť vztahů. Myšlenkové mapy lze využít při psaní poznámek, při přípravě přednášky, při řešení různých problémů, při opakování učiva apod. Myšlenková mapa vede k rozvoji myšlení, neboť zobrazená síť údajů a pojmů postihuje jejich logickou strukturu.

8. Skupinové metody = zahrnují formy výuky, při nichž spolupracuje několik žáků. Do této skupiny se někdy zařazují metody, o nichž se pojednává i v jiných souvislostech, např. brainstorming, brainwriting aj. Skupinové metody jsou oblíbené při výcviku managementu apod., jako např. analýza SWOT, delfská galerie, šest klobouků atd. Ve školní výuce se osvědčuje práce ve dvojicích, která často přechází práci v malých skupinách.

Vzdělávací cíle:

Cílem semináře je seznámit se s konstruktivistickým a transmisivním pojetím výuky a naučit se používat aktivizující metody, díky kterým žák porozumí probírané látce a osvojí si žádoucí kompetence, dovednosti  k celoživotnímu učení a poznávání.